Co vás motivovalo připojit se zrovna k projektu Nedlužím státu? Máte nějakou zkušenost s dluhy nebo exekucemi?

Tomáš: Já osobně jsem v exekuci nebyl, ale jsem na volné noze a v jednu chvíli jsem úspěšně zapomněl zaplatit zálohu na daň z příjmu. Nedostal jsem výtku, výzvu ani nic podobného – dostal jsem rovnou předexekuční výzvu. Obratem jsem zaplatil, ale stejně v tu chvíli samozřejmě nastala panika, co jsem všechno ještě zapomněl a co jsem si tím způsobil. Do takové situace se snadno dostanou i lidé jako já, kteří si na tyhle věci dávají pozor. A těžko z té pasti potom lezou ven.

Lucko, ty máš nějakou specifickou motivaci?

Lucka: Mám, naštěstí ale ne úplně osobní zkušenost. Pár lidí kolem mě se potýkalo s exekucemi, ať už ze strany státu, nebo ze strany soukromých subjektů. A často jsem bohužel viděla, jak jim stát spíš hází klacky pod nohy, než že by jim pomohl. Také mám kamarádku, která pracovala na exekutorském úřadě jako asistentka. Ta mi zase přinášela spoustu příběhů z druhé strany, od exekutorů, které taky není úplně hezké poslouchat.

Jsem ráda, že můžu přispět k tomu, aby se situace dotčených lidí trochu zlepšila, aby měli informace na jednom místě. A bylo pro mě super potkat se s Radkem Háblem, nositelem myšlenky našeho projektu, a vidět tak pohled odborníka, který se v dané oblasti dlouho pohybuje a dobře jí rozumí.

Tome, co děláš ve své práci? Tady funguješ jako dobrovolnický koordinátor, ale čím se živíš?

Tomáš: Původní profesí jsem programátor, ale za ty roky jsem se posunul, takže jsem něco mezi tech leadem a technickým projektovým manažerem. Čili mám na starosti koordinaci lidí, vedu tým a zároveň jsem zodpovědný za technickou implementaci toho, co v týmu dodáváme.

Na čem třeba běžně pracujete?

Tomáš: Momentálně pracujeme pro jednu velkou investiční banku, dodáváme jim software, se kterým potom investoři, zákazníci té banky, pracují a dokáží se přes ty naše systémy dostat k informacím, které potřebují, aby mohli investovat.

Cílem projektu Nedlužím státu je co největší automatizace samotného procesu. Na jeho wiki je zmínka o datových schránkách nebo dokonce strojové analýze odpovědí úřadů. Teď spouštíte první minimalistickou verzi projektu. Co umí, v čem může uživatelům pomoci?

Tomáš: Dokáže uživatelům zobrazit, doufáme ve srozumitelné formě, kde všude mohou státu dlužit. Jaké jsou instituce a úřady, kde se může dluh objevit, a který úřad je ten „jejich“, protože některé úřady jsou celorepublikové, některé jsou územně příslušné a tak podobně. Následně dáváme uživatelům k dispozici formulář, pomocí kterého si mohou vyžádat potvrzení, zda dluží vůči této konkrétní instituci. Takže je to takové „manuální řešení na cestě k plně digitálnímu“.

I velmi zkušenému člověku dá dneska zabrat zjistit, kde všude může dlužit. Situace není jednoduchá, některé pohledávky se vymáhají jinde, než kde vznikají. A obecně je málo informací, málo zdrojů, které by řekly na jednom místě: tohle jsou instituce, které musíte obeslat. Navíc je důležité zmínit, že úřady, které člověk musí obeslat, závisí na životní situaci. Takže v podstatě je velmi těžké tohle všechno dát dohromady. Závisí to na tom, jestli jsi podnikatel, jestli máš děti, jestli máš psa, …

Co jste zatím použili za technologie? A jakou roli v tom procesu hrála komunita Česko.Digital?

Tomáš: Prozatím používáme WordPress, PHP a JavaScript, jelikož projekt je momentálně statická webová stránka. Běží v cloudu na AWS – pro kešování používáme CloudFront a pro uložení dat S3. Česko.Digital je komunita a platforma, která projektu vůbec umožnila vzniknout a dostat se přes počáteční – často nekonečný – brainstorming do fáze realizace. A doufejme, že brzy dojde i ke spuštění něčeho konkrétního. Atmosféra, která v Česko.Digital panuje, je velkým zdrojem motivace.

Můžete popsat, proč jste se rozhodli projekt rozdělit do několika fází a proč zrovna takhle?

Tomáš: Když jsem na projektu zhruba před 4 měsíci začínal, tak jsem se trošku zhrozil, jak velkou věc před sebou máme. Uvědomil jsem si, že většinu týmu tvoří dobrovolníci, čili jsou schopni investovat 3–5 hodin týdně a taky třeba ne každý týden. Tým lidí na plný úvazek má úplně jiný výkon.

S Evou Pavlíkovou, COO Česko.Digital, a Radkem Háblem, autorem projektu, jsme se shodli, že to původně zamýšlené řešení je příliš velké. Než bychom ho vyvinuli, ztratili bychom motivaci a směr, nikdy bychom ho nedodělali. A navíc proč investovat roky času, byť dobrovolnického, když vlastně nevíme, jestli to k něčemu bude? Shodli jsme se, že musíme dostat něco na trh, aby si nás lidé všimli a řekli, jestli vůbec mají zájem a budou ten systém využívat.

Takže současná verze je vlastně minimální životaschopný produkt. Máte naplánované další fáze, následující milníky?

Tomáš: Současné verzi říkáme fáze 1. Dál máme v plánu fázi 1.5, což je takové částečně digitalizované řešení. V této fázi na základě dotazníku životní situace vygenerujeme formuláře s osobními údaji uživatele a on je potom pod svým jménem zašle na úřad, ať už osobně, poštou nebo datovou schránkou.

A fáze 2.0, která odpovídá té původní představě produktu, pak má být plně digitální. Chceme využít stávající prostředky autentizace uživatele vůči státní správě, například datovou schránku nebo BankID, a celý ten proces maximálně zautomatizovat. Využívat přitom dostupná rozhraní úřadů a případně na úřady vyvinout nějaký tlak a pomoci jim to chybějící rozhraní třeba i definovat, aby ten zamýšlený proces vůbec mohl fungovat.

Projekt vznikl řekněme na jaře 2019 a od té doby se na něm vystřídalo několik dobrovolných koordinátorů. Střídání lidí je u dobrovolnických projektů běžné – jak se vám dařilo udržet kontinuitu projektu, předávat si práci a nezačínat pořád od nuly?

Tomáš: Já jsem svého předchůdce viděl osobně jednou a mluvil jsem s ním dvakrát, takže tam se opravdu nedá mluvit o nějakém velkém předávání. Když jsme tehdy projekt s Evou Pavlíkovou, která mi dělala tandem, převzali, shodli jsme se, že musíme redukovat záběr produktu, abychom co nejrychleji přišli s něčím na trh. Což mi umožnilo takový malý mentální restart a mohl jsem říct: To, co jste dosud vymysleli, tady zůstane do budoucna, neztratí se to, ale teď se musíme zaměřit na něco menšího, s výrazně menším počtem funkcí.

Měl jsi dojem, že ty věci byly dostatečně zdokumentované, mohl ses o něco opřít, podařilo se předat vizi toho projektu?

Tomáš: To se podařilo na základě dostupných artefaktů a rozhovorů s Radkem Háblem a Evou Pavlíkovou. Takže docela rychle jsem si udělal obrázek o tom, co chceme udělat. Pak ty fáze a detailnější plánování už byly na nás s Luckou.

Lucko, jak vnímáš to předávání práce ty?

Lucka: Přesně ze situací, jako když chyběla dokumentace, se snažíme poučit. S Tomem teď dokumentujeme úplně všechno. Protože to pak noví členové týmu můžou za večer pročíst a naskočí mnohem rychleji, než kdybychom tomu věnovali několik osobních setkání. Je také důležité poskytovat co nejvíc informací i lidem, kteří jsou do projektu zapojení, ale nemůžou se úplně pravidelně účastnit schůzek a pracují spíš po večerech a o víkendech. Takže dokumentace je dobrá nejen pro dlouhodobou kontinuitu, ale i pro aktuální práci.

Tomáš: Ty artefakty, které jsem zdědil, byly konkrétní úkoly. Pochopil jsem je, ale chyběl mi k nim kontext, zdůvodnění. Musel jsem investovat svůj čas i čas Evy Pavlíkové a Radka Hábla, abychom začali ty tečky znovu spojovat – proč se to vlastně chtělo dělat a proč je ten úkol napsaný tak, jak je. Proto se momentálně snažíme dokumentovat proces vzniku těch úkolů. Aby nový člen týmu dokázal s naší malou pomocí a nasměrováním sám pochopit a rekonstruovat, o co jde, jaký je cíl projektu a podobně.

Tome, co pro tebe bylo na koordinování a vedení týmu dobrovolníků nejtěžší?

Tomáš: Zřejmě to, že členové týmu nejsou dostupní full time, jak jsem zvyklý z práce. Myslím, že to moji spolubojovníci ze mě občas cítili :–) Čas od času jsem očekával, že se některé věci budou řešit ihned nebo brzy. A odpověď byla: „No, víš, já už tento týden nemám čas.“ To, že nemají čas, je v pořádku, naše komunita je dostatečně velká. Ale musí nám říct, že nemají čas, že třeba ten úkol nestihnou včas dokončit. Musí chápat, že máme nějaké termíny, cíle, které musíme splnit. Tohle téma obecně považuji momentálně za nejsložitější.

Má pro tebe práce s dobrovolníky naopak nějaká pozitiva, která v komerčním, placeném týmu tolik nezažiješ?

Tomáš: Obecně jsou dobrovolníci dostatečně motivovaní. Nemusíme řešit, proč tady kdo vlastně je – člověk, který tady být nechce, tady prostě není. Zároveň ti lidé v sobě mají něco zajímavého, jakousi touhu pomoct společnosti. A mají co nabídnout i odborně. V našem projektu jsem se dostal do skupiny opravdu dobrých profesionálů, které bych v normálním komerčním prostředí těžko hledal.

Odnášíš si nějaké nové zkušenosti i do své komerční praxe?

Tomáš: Určitě. Jednak to, že když jsou lidé motivovaní, dokáží během relativně krátkého času udělat fakt skvělou práci, aniž by je člověk musel pořád kontrolovat a dohlížet na ně. A dokáží skvěle komunikovat. To vlastně v podstatě není žádná novinka, jen to zdůrazňuje význam týmové spolupráce, důvěry a motivace lidí při tvorbě nějakého intelektuálního díla, řekněme. Takže určitě tohle. A také práce s lidmi. To je nekonečný proces. I člověk, který už má zkušenost s vedením týmu, se může spálit. Takže i tam jsem sbíral nové zkušenosti a budu je sbírat dál.

Co byste vzkázali lidem, kteří by se chtěli do vašeho týmu přidat? Je to ještě možné?

Lucie: Budeme tým určitě rozšiřovat, takže pokud někoho projekt zaujal, rádi ho přivítáme. Další fáze budou určitě zajímavé i pro techničtěji zaměřené dobrovolníky, vývojáře. Dobrovolníků totiž není nikdy dost!

Tomáš: A já bych rád zmínil, že se snažíme s Luckou, podle mě docela úspěšně, kombinovat v týmu seniorní a juniorní lidi. Takže spolupráce na dobrovolnických projektech Česko.Digital je příležitostí i pro lidi, kteří se chtějí překvalifikovat nebo začít v nějakém novém oboru. Samozřejmě si musí dopředu něco nastudovat, nemohou začínat úplně od nuly. Ale za mě tento model funguje a funguje dobře. Protože jsou to lidé, kteří se chtějí něco nového naučit. My jim k tomu dáme prostředí a reálný projekt, a zároveň máme v týmu dostatečně zkušené lidi, kteří jim pomůžou se dál rozvíjet.