Jak lépe řídit státní IT zakázky? Záznam živé debaty

„Stát je strašně slabý zadavatel. Nemá na své straně know-how a nezbývá mu, než všude outsourcovat v obrovských balících, a to zvládne dělat jen omezený počet subjektů, takže tam neprobíhá regulérní soutěž a tyto zakázky vyhrává jen pár firem, které se na to specializují a suplují neschopnost státní správy,“ citovala moderátorka Michala Hergetová v úvodu debaty IT odborníka Josefa Gattermayera. Zároveň se ale diskutující shodli na tom, že ve státní správě i mezi jejími dodavateli roste poptávka po řešení a v komerční sféře zase ochota skutečně pomoci. Zbývá tedy maličkost – jasně pojmenovat klíčové problémy a něco s nimi společně udělat.

Kde sehnat kvalitní lidi

„Pokud budeme šetřit na úřednících státní správy, kteří jsou zodpovědní za stovky milionů, miliardy nebo desítky miliard korun v IT zakázkách, a ušetříme na jejich platech pár milionů korun, tak to není šetření na správném místě,“ otevřel Jakub Nešetřil jeden ze základních problémů státní správy: nedostatek kvalitních lidí. Podle Michala Bláhy za posledních deset let násobně narostla agenda IT oddělení na úřadech, ale stará se o ni stále tentýž počet lidí. A jak k tomu dodal divák z publika, zkušenosti ze státní správy jsou často brány jako přitěžující okolnost u žadatelů o práci v komerčních firmách, takže státní správa není příliš atraktivní kariérní volbou pro absolventy škol.

I v rámci tabulkových platů lze IT odborníky zařadit různě, v nejvyšší platové třídě se podle Petry Eliášové může hrubý plat vyšplhat až na 60 tisíc korun měsíčně. Navíc má zaměstnavatel k dispozici institut takzvaného klíčového zaměstnance, kterému může dát dvojnásobek tarifního platu. Omezení tedy není nutně principiální. Ovšem jak k tomu z publika dodal Miloslav Marčan, ředitel odboru informatiky na Ministerstvu průmyslu a obchodu, nadřízení často povolí pouze jednoho takového experta, takže nástroj nelze používat systémově. Problém potvrdil i Michal Bláha, podle jehož průzkumu státní úřady k nástroji klíčového zaměstnance sahají jen výjimečně – nikoliv kvůli penězům, ale protože se bojí, že jim výrazné rozdíly v odměnách budou vytvářet napětí v týmu. Reálně jsou proto platy IT odborníků hluboko pod úrovní soukromého sektoru.

Jedním „řešením“ problému používaným například na Ministerstvu financí, dopravy nebo vnitra je podle Michala Bláhy založení podniků à la NAKIT nebo Státní pokladna, kde už lze používat smluvní platy a mnohem lépe tak konkurovat komerčnímu prostředí. Jak ale upozornil Vladimír Dzurilla, takový podnik může pracovat převážně pouze pro svého zřizovatele a nemůže se běžně ucházet o placené zakázky jinde.

Jakub Nešetřil pak diskuzi vrátil ještě ke dvěma podstatným faktorům, které kromě platu určují atraktivitu zaměstnavatele: kvalitě týmu a vědomí smysluplné práce, která je dnes nedostatkovým zbožím. Pokud stát nabídne zaměstnancům volnost, kvalitní kolegy a možnost skutečně ovlivnit fungování společnosti, může podle něj i s nižšími platy obstát v konkurenci ostatních zaměstnavatelů. Což potvrdil i Tomáš Vondráček, podle kterého jsou vnitřně naplňující projekty v komerční sféře spíše výjimkou – a přitom na hackathon dálničních známek (tedy výběr daní!) není problém sehnat obratem ruky desítky dobrovolníků.

Strašidlo jménem NKÚ

Stálicí debat o velkých státních zakázkách je dělení na menší části, přesněji řečeno jeho absence – stát soutěží příliš mnoho zakázek ve formě obřích monolitů. Tomáš Vondráček upozornil, že v komerčním sektoru je princip úplně stejný, ale praxe zcela opačná: „Ještě se mi nestalo, že bychom podepsali smlouvu, která pokrývá návrh projektu, jeho vývoj, dodání, zaškolení uživatelů, čtyřleté SLA, servery, call centrum, a tak dále. To je úplný nesmysl.“

To, že se v českých veřejných zakázkách spojují věci, které by se spojovat neměly, například hardware a software nebo dodávka a provoz systémů, potvrdil Michal Bláha. Důkazem toho, že to jde jinak, jsou podle něj systémy České správy sociálního zabezpečení: „Obrovské systémy pro obrovské množství lidí, a přitom mají zvlášť vysoutěžené dodavatele implementace a zvlášť provozovatele aplikací. Jde to velmi dobře, když je tam tým, který umí dodavatele uřídit.“ Na potřebu silného týmu upozornil i Jakub Nešetřil: „Je potřeba pečlivě ošetřit spolupráci mezi jednotlivými dodavateli. Stát se při dělení zakázky vystavuje riziku, že jednotliví dodavatelé přijdou s řešeními, která navzájem nespolupracují, a vinu budou přehazovat jeden na druhého. Jediný způsob, jak se tomu ubránit, je mít dostatečně silné technické kompetence uvnitř úřadu.“

Základní problém na straně veřejné správy shrnul Miloslav Marčan z MPO: „Ty rady dávají dobrý smysl, ale řada z nich je v našem právním prostředí nepoužitelná a některé smrdí zásahem orgánů činných v trestním řízení. Kde je při dělení veřejné zakázky hranice mezi tím, co je správně, a mezi návštěvou NKÚ a trestním oznámením?“ Podobný názor má Vladimír Dzurilla: „Ono to zní krásně, ale takto to nefunguje. Protože pak k vám přijde NKÚ a zeptá se vás, jak jste si ověřili, že rozdělená zakázka je levnější než soutěž vcelku.“ A Miloslav Marčan přidal praktickou zkušenost s kontrolou NKÚ: „Nás je v odboru 15 a NKÚ nás svými dotazy dokázalo na půl roku paralyzovat, horko těžko jsme udržovali stávající provoz.“

Jednoduché řešení v rámci stávající legislativy nabídl Michal Bláha: „Nesoutěžte produkt, soutěžte služby. Nesoutěžte to, že vám někdo dodá produkt XY, ale zaplaťte si programátory, kteří vám postupně budou dodávat, co potřebujete.“ Tím jsme se ale dostali zpět k problému s nedostatkem lidí, kteří by takový projekt ve státní správě uřídili. „Pojďme se tomu nevyhýbat,“ shrnul debatu Jakub Nešetřil. „Uspořádejme s Ministerstvem pro místní rozvoj diskuzi o veřejných zakázkách.“ Jeho výzvu přijal Vladimír Dzurilla, který slíbil konferenci svolat.

Centrální IT úřad

„Debatu o dělení zakázek jsme na Slovensku měli přibližně před půl rokem. Problém je motivace, úředníci se bojí změny. Potřebují aspoň jeden pozitivní příklad,“ vložil se do debaty na dálku Jano Suchal z projektu slovensko.digital. Jeho slova potvrzuje průzkum mezi českými státními úřady, kde se podle Michala Bláhy často opakuje: „Dejte nám právníky, kteří nám pomůžou zakázku vypsat jinak. Ukažte nám příklad, který můžeme okopírovat.“ Úředníci se podle Michala Bláhy obecně řečeno (čest výjimkám!) nebojí změny, ale bojí se být první.

Tuto situaci by mohl výrazně změnit centrální IT úřad, který má podle Vladimíra Dzurilly vzniknout ještě letos. „Začínáme od právníků, jsou tam analytici, procesní odborníci, UX odborníci, zkrátka celá paleta rolí, které bychom chtěli naplnit, abychom mohli na projektu pracovat ještě před jeho vypsáním, ideálně už v legislativní fázi.“ Nový úřad nemá za úkol na zakázkách přímo pracovat, protože mu chybí znalost jednotlivých agend: „Nepostavíte úřad, který bude odborníkem na sociální věci, zdravotnictví i daně. Věcní garanti, analytici a procesáři musí zůstat na jednotlivých ministerstvech.“ Výsledné kompetenční centrum by mělo naopak vysílat své odborníky na úřady, kde budou pomáhat s technickou stránkou projektů, jejich zadáváním a napojením na centrální registry, a budou zde nechávat část svého technického know-how.

S příklady dobré praxe by podle Jakuba Nešetřila chtělo pomoci i Česko.Digital: „Tento měsíc vykopáváme projekt vzorových šablon pro výběrová řízení na dodavatele i lidi. Nejsme experti na státní správu ani výběrová řízení, ale jsme experti na technologie a můžeme státu pomoci najít kvalitní UX odborníky, technické analytiky a podobné profese, s jejichž najímáním má státní správa malé zkušenosti. Budeme moc rádi, když se nám zástupci státní správy ozvou se svými požadavky.“

Jak dál?

Většinu z doporučených řešení, která na debatě zazněla, najdete v Příručce řízení státních IT projektů, kterou Česko.Digital během debaty představilo. Jak bylo řečeno, některá doporučení jsou proveditelná hned, některým bude potřeba vyšlapat cestu zavedenými postupy, stávající legislativou, právními názory a rozhodovací praxí úřadů, a některá si možná vyžádají legislativní změny. V každém případě jde o principy, kterým se ve světě technologií nelze vyhnout. Otázkou tedy není jestli, ale jak. Rádi s vámi odpověď na tuto otázku budeme hledat dál, například na slíbené konferenci o veřejných zakázkách nebo v našem projektu šablon výběrových řízení – viz kanál #p-sablony-vyberovych-rizeni na našem Slacku.